Honzajsův pokoj sobota 6:30. Telefon zvoní, nikdo ho nebere a přece. Konečně jsem se dostal k telefonu:""Kdo je?"" To byste nevěřili, kdo mi volal, no jistě, že to byl Pavel. Když mě přesvědčil o tom, že musíme jít k Radce, neboť včera nebyla doma, slušně nicméně důrazně jsem ho vykázal do určitých mezí, vlastně ne, slušně nicméně důrazně jsem se ho optal kolikpak je hodin a on mi na tuto dotěrnou otázku klidně odpověděl, že je půl sedmé.

Jeho smrt jsem odložil na neurčito a počal se balit.

Žižkov 9:47. Poněkud později dorážím i se svým milovaným psem na místo srazu, kam jsem stejně nedošel, protože jsem Páju potkal cestou. Po vystoupání mnoha schodů a pater zvoníme na rodinu Tichých, nikdo neotvírá, štve nás to. Mě dvojnásob, protože jsem mohl klidně spát alespoň ještě jednu hodinu. Poněkud zarmouceně jsme se rozhodli opustit Žižkov ponořený do oparu ranní mlhy. Když jsem vlál za psem dobíhajícím tramvaj, stihl jsem si ještě vybalit a vybalené věci věci rozložit před přijíždějící tramvaj. Tento můj nesporně hrdinský čin rozpoutal bujné veselí národnostních menšin a především Pavla.